Srážka dvou vlaků na frekventované trati přeplněných dělníky, kteří cestovali z chudších severních předměstí za prací do Káhiry, poodhalila sociální a politické vztahy v dnešním Egyptě.

Ve srážce zahynulo nejméně 58 lidí a 143 bylo zraněno. Do stojícího vlaku ve stanici Qalyoub narazil jiný vlak jedoucí rychlostí 75km za hodinu, který vzápětí po vykolejení začal hořet. Pohotovostní složky dorazily s dlouhým zpožděním.

Pomalá reakce zdravotních složek a hasičů stála v kontrastu s rychlou reakcí bezpečnostních oddílů. Vláda na místo vyslala 15 dodávek s policejními oddíly pro boj s výtržníky, protože očekávala vypuknutí protestů a pouličních bouří rozvášněných cestujících a příbuzných, které nastaly i při jiných podobných neštěstích. Rozlícený dav skutečně začal vládu vinit z nedbalosti a korupce.

Ministr dopravy, Mohammed Mansour, okamžitě propustil ředitele drah, zbavil funkce jeho zástupce a ohlásil investice ve výši 860 miliónů dolarů plus dalších 600 miliónů v půjčkách a prozkoumání příčin havárie, aby od vlády odvrátil kritiku.

Nedostatečné financování a privatizace

Vlakové neštěstí, které se stalo 21. srpna, mohlo být nešastnou náhodou, ale nebylo ani neočekávané ani bez příčiny. Dopravní infrastruktura Egypta je po desítkách let nedostatečných investic ve špatném stavu, děsně přeplněná a nebezpečná. Signalizační systémy, které byly hlavní příčinou nehody, jsou zastaralé. Vagóny třetí třídy jsou tak přeplněné, že někteří pasažéři cestují v přihrádkách určených pro přepravu zavazadel.

Od února došlo ke třem závažným vlakovým nehodám. V únoru se také potopil trajekt v Rudém moři, který si vyžádal tisíc mrtvých. Jedná se o jednu z nejhorších nehod za posledních několik let. Podle vládního vyšetřování šlo o zanedbání nejzákladnějších bezpečnostních opatření a korupci úředníků, která sahá k nejvyšším místům. Majitel lodi, Mamdouh Ismail, vládou jmenovaný člen horní komory a člen národní Demokratické strany prezidenta Hosní Mubaraka, opustil zemi, aby se vyhnul stíhání. V útěku mu údajně pomáhali nejvyšší představitelé, kteří se obávali, že proces by vedl k politicky neblahým odhalením Ismailových operací a konexí na vysokých místech.

Úplně nejhorší nehodou bylo neštěstí, které se přihodilo o týden dříve, když došlo k požáru ve vlaku a zahynulo nejméně 373 lidí, protože kupé třetí třídy neměla žádné nouzové východy. Ve vagónech konstruovaných pro 150 lidí bylo v době požáru 300 cestujících.

Podle zprávy vydané egyptským ministrem dopravy minulý listopad zahyne ročně na silnicích šest tisíc lidí a dalších třicet tisíc je zraněno. Egypt má jednu z nejvyšších nehodovostí na světě a oběti silničních dopravních nehod jsou druhou nejčastější příčinou smrti, které lze předejít, ihned po srdečních nemocech.

Rozklad egyptské omezené dopravní sítě je spojen s vládní realizací diktátů mezinárodních finančních institucí jako například privatizace státních podniků a veřejné půdy, záchrana bank, snižování daní pro bohaté, odstranění téměř všech příspěvků na základní komodity a zavedení uživatelských poplatků za základní služby, jako je školství a zdravotnictví.

Vláda vybudovala prestižní projekty. Dreamland a jiné okázalé čtvrti se nacházejí jen několik minut od centra Káhiry a lze se do nich dostat pomocí nových dálnic pro zámožné. Turistická centra u Rudého moře stavějí na odiv bohatství, které by si mohla dovolit jen úzká vrstva Egypanů. Rodinný výlet do zábavního parku Dreampark ve čtvrti Dreamland stojí více než průměrná měsíční mzda.

Stát dotoval bankéře, spekulanty a stavební podnikatele. Také armáda nepřišla zkrátka a během stavebního boomu si vystavěla luxusní enklávy pro důstojnickou elitu. Tyto projekty se staly symbolem ekonomických priorit Mubarakova režimu, které kladou důraz na prestižní vývojářské projekty, zatímco většina chudých je bez práce, důstojné dopravní sítě a nejzákladnějších materiálních potřeb.

Zatímco egyptská ekonomika za loňský rok posílila o šest procent, což představuje nejrychlejší růst v poslední době, jen málo napovídá tomu, že by to mělo nějaký výrazný dopad na chudinské čtvrti a přecpané slumy hlavního města.

Televizní stanice Al Jazeera hovořila o tom, že trhovci si stěžují na pomalost obchodu, zaměstnanci ve veřejném sektoru na výši mezd, jež neuživí jejich rodiny. Mladí chlapci se ve špinavých káhirských slumech probírají páchnoucími odpadky a hledají polámaná ramínka, jejichž prodejem si vydělají okolo jednoho dolaru denně. Učitelé si vydělají o něco méně než dva dolary denně, zatímco vývařovny pro chudé se začínají stávat běžnými.

Oficiální míra nezaměstnanosti je 10 procent, ale většina lidí se domnívá, že se jedná alespoň o dvojnásobek. Více než polovina ze sedmdesáti miliónů obyvatel se nachází ve věkové skupině do třiceti let a každý rok je třeba vytvořit 700 tisíc nových pracovních míst. Předpokládá se, že polovina všech mladých lidí je buï nezaměstnána a nebo zaměstnána na částečný úvazek, přičemž nejhůře postiženy jsou ženy. Důsledkem privatizace pozemků ve vlastnictví státu v zemědělských oblastech se vytvořila vrstva nuzných zemědělců, kteří utíkají do měst za prací.

Rostoucí ceny ropy zvýšily cenu paliva, čímž se velmi zhoršila situace chudých lidí.

Zvyšuje se ekonomické a politické napětí

Takového zbídačení a sociální nerovnosti mohlo být dosaženo pouze pod záštitou USA, které Egyptu ročně poskytují dvě miliardy dolarů ve formě vojenské a ekonomické pomoci, která představuje druhou nejvyšší po Izraeli, od uzavření míru s Izraelem v roce 1979. Tato podpora byla rozhodující pro to, aby bylo možné udržet v šachu dělnickou třídu nejpočetnější arabské země v regionu za použití brutální represe.

Mubarakův režim je v podstatě zástěrkou armády. Jeho prvním činem po uchopení moci před dvaceti pěti lety bylo vyhlášení výjimečného stavu, který zůstal v platnosti až dodnes. Výjimečný stav umožňuje právní opodstatnění svévolného zatýkání, vojenských a bezpečnostních soudů, zákazu demonstrací a veřejného shromažïování, přísné cenzury tisku, všedního pronásledování novinářů a prohlášení, že "účast na politických nebo odborových aktivitách je vyhrazena pouze politickým stranám nebo syndikátům."

Podle organizace Human Rights Watch je ve vězení dlouhodobě drženo asi 15 tisíc lidí bez řádného soudu a dokonce i bez jakýchkoliv důkazů. Bombové útoky na turisty v říjnu 2004 měly za následek další hromadná zadržování a svévolná uvěznění. Egyptská Organizace pro lidská práva (The Egyptian Organisation of Human Rights, EOHR) zveřejnila 292 známých případů mučení mezi lednem 2003 a dubnem 2004 a dalších 17 případů úmrtí v policejní nebo bezpečnostní vazbě.

Cíle vládních represí nezahrnují pouze Muslimské bratrstvo a jiné radikální islámské skupiny, ale také levici, liberální demokraty, feministky, homosexuály, koptské křesany a aktivisty zabývající se lidskými právy. Publikace vydávané socialisty a socialistické organizace jsou zakázány.

Armáda a bezpečnostní síly, jež dohromady čítají okolo jednoho miliónu příslušníků, mají zajištěnu beztrestnost. Jeden příslušník vlády sdělil organizaci Human Rights Watch, že vláda během posledních devatenácti let nevedla jediné kriminální vyšetřování bezpečnostních složek za mučení nebo špatné zacházení. Navzdory četným a důvěryhodným obviněním z týrání ve vazbě nebyla vládou přijata žádná disciplinární opatření.

Avšak Mubarakova role jednoho z nejvýznamnějších spojenců Spojených států na Blízkém východě neposloužila posílení režimu, ale naopak jej izolovala od širokých vrstev obyvatelstva.

Izraelský útok na Libanon a Gazu s podporou USA, intervence Washingtonu v Afganistánu a Iráku spolu s programem "mimořádného vydávání zajatců" představují záležitosti, se kterými ostře nesouhlasí pracující. Podobně je vnímána i role Egypta ve strážení hranice s Gazou, které je namířeno proti Palestincům.

Když Izrael zahájil vzdušnou, námořní a pozemní blokádu, provedl invazi do Gazy, zničil její infrastrukturu, zabíjel civilní obyvatelstvo a vedl prohledávání dům od domu pod záminkou nalezení vojáka zajatého militantními příslušníky opozice, stál Mubarak stranou. Uzavřel egyptskou hranici s Gazou, čímž Palestincům neponechal žádnou možnost útěku před nepolevujícím bombardováním jejich domovů a rostoucí humanitární katastrofou.

Nepřímo rovněž odsoudil zajetí dvou izraelských vojáků Hizballáhem, čímž poskytl rozhodující krytí kriminální války Izraele proti Libanonu. Mubarak doufal, že pokud Izrael bude schopen způsobit hnutí Hizballáh zdrcující porážku, posílil by tím svou pozici v regionu oproti Íránu a Sýrii a snížil tak obecnou egyptskou popularitu islamistů. Mubarak také odmítl učinit elementární diplomatická opatření jako je odvolání egyptského velvyslance z Tel Avivu na protest izraelské agrese proti Libanonu.

I když je armádní klika zcela závislá na americkém imperialismu, příliš zřejmá shoda s diktátem Bílého domu hrozila vypuknutím politických nepokojů v zemi, kde již sociální rozdíly dosáhly bodu varu. Během měsíc trvající války v Libanonu se konaly demonstrace a došlo ke srážkám s výtržnostní policií, protože demonstranti požadovali vypovězení izraelského velvyslance z Egypta a odvolání egyptského velvyslance z Tel Avivu doprovázené bojkotem obchodování s Izraelem.

Mubarak učinil taktický krok, když na konec vyzval k zastavení bojů, zatímco ale nepřestával tvrdit, že za zbídačení Libanonu je odpovědný Hizballáh. Také odmítl americkou žádost o uspořádání rozhovorů o válce v Libanonu v Šarm el-Šejchu (ty se nakonec konaly v Øímě). Mubarak odmítl vznášet jakékoliv námitky vůči americko-izraelským návrhům na vyslání mezinárodních sil do jižního Libanonu za účelem odzbrojení a dohledu nad Hizballáhem, ačkoliv odmítl jakoukoliv účast v takových silách, čímž připustil fakt, že válka nebyla vedena s cílem zničit Hizballáh, ale s cílem podrobit si Libanon a proměnit jej na americko-izraelský protektorát.

Je zapotřebí nezávislé socialistické strategie

Existují náznaky, že masový odpor vůči válce začíná splývat se sociálními a politickými požadavky, které zásadním způsobem ohrožují nejen pozici prezidenta Mubaraka, ale celé arabské buržoazie.

Až doposud byla tato hrozba vidět pouze částečně a ve zkresleném světle.

Největší opoziční skupina, ilegální ale napůl tolerované Muslimské bratrstvo, dosáhla loni vyšších volebních výsledků díky protikorupční kampani a také díky tomu, že Muslimské bratrstvo zajišuje sociální zařízení, která tvoří základní záchrannou sí pro milióny pracovníků a jejich rodiny.

V poslední době režim začal ustupovat od omezení, která byla na Bratrstvo kladena, aby si vylepšil svůj vlastní islámský profil a aby zvítězil nad svými oponenty. Tato taktika se ale ukázala být dvousečnou zbraní. Když se totiž zdálo, že Bratrstvo získá v místních volbách silné zastoupení, Mubarak volby odsunul, aby se vyhnul volební katastrofě své Národně demokratické strany a aby předešel kandidatuře člena Bratrstva na post prezidenta.

Na druhou stranu je ale Muslimské bratrstvo odjakživa v rozporu s bojem pracujících, vlastní rozsáhlé investice v pozemcích a nemovitém majetku a souhlasí s řadou témat Mubarakovy ekonomické politiky a s politikou volného trhu.

Žádná z liberálních opozičních stran, jako jsou například Wafd a Ghad, jejichž představitel Aymain Nour je nyní ve vězení z důvodu zosnovaných obvinění, nemá širokou podporu. Všechny hlásají podobnou ekonomickou politiku a snaží se předcházet Bushově administrativě.

Organizace Kifaya, jež byla vytvořena v roce 2004 a skládá se z liberálů, islamistů, ex-stalinistů a nasseristů, se pokusila připojit k tzv. "barevným" revolucím na Ukrajině a v Gruzii, jimž byla poskytnuta podpora ze Spojených států amerických.

Tento fakt jen podtrhuje prohnilost údajných oponentů Mubarakova režimu. Americká politika zaměřená na "změnu režimu" v republikách bývalého Sovětského svazu stejně jako strategie zvolená v Afganistánu a Iráku, nemají nic společného s nastolením demokracie, ale spíše s konsolidací americké geopolitické dominance. V Egyptě, stejně jako kdekoliv jinde, by se cílem této politiky stala vrstva pracujících a chudých.

Progresivní řešení války a útlaku lze najít pouze prostřednictvím vytvoření nezávislého politického hnutí, jež by si vzalo za úkol zformovat Spojené socialistické státy Blízkého východu. Tento krok by odstranil překážky kladené imperialismem a umožnil by využití drahocenných surovinových rezerv pro blaho vlastních obyvatel.